To bylo tak. Šli jsme s celým oddělením na vycházku do rozlehlého beřkovického parku a koho jsme v parku nenašli? Ležícího pacienta na první pohled přiotráveného alkoholem. Vůbec o sobě v tom stavu nevěděl. Snažili jsme se ho vzbudit, ale ve svém stavu vůbec nereagoval.
Co tedy s ním? Nikdo z nás ho neznal a vůbec jsme nevěděli z jakého je pavilonu. Přitom pavilonů je v Beřkovicích asi 20.Co tedy počít? Ještě si pamatuji, že to bylo v prosinci, venku mráz. Tak přece ho nenecháme zmrznout.
Řešení bylo trochu komické.
Podnapilého pacienta jsme naložili na zednické kolečko, které bylo naštěstí hned po ruce . Pak jsme s ním takto jezdili po celém objektu rozsáhlé léčebny a všude na každém pavilonu se ptali, jestli to není jejich pacient. Tak jsme s ním projeli snad polovinu rozsáhlého objektu. Nakonec jsme jeho pavilon našli. Ošetřovatelé si silně podnapilého pacienta, který stále nedokázal reagovat převzali a uložili ho na lůžko. Možná jsme mu zachránili život před zmrznutím v prosincovém mrazu. Ale dnes s odstupem mnoha let se na celou tehdejší situaci dívám spíše s humorem. Vždyť jen považte vozit pacienta na kolečku po léčebně a shánět pavilon na který patří to se hned tak nevidí.
Luboš Hora-Kladno
