Tak tedy postupně:
V poválečném Československu existovalo celkem 8 stran sjednocených v tzv. Národní frontě. Čtyři strany byly v Čechách, konkrétně komunistická, sociálně demokratická, národně socialistická a lidová a čtyři na Slovensku. Již dne 20. února oznámili ministři stran národně socialistické, lidové a demokratické strany Slovenska presidentu republiky Dr. Edvardu Benešovi, že odcházejí z vlády. Předpokládali, že po jejich odchodu nebude kabinet schopen pracovat a že prezident vzniklou krizi vyřeší odvoláním komunisty Klementa Gottwalda z funkce premiéra, rozpuštěním parlamentu a vypsáním předčasných voleb. Brzy se však ukázalo, že se zklamali. Pro myšlenku demise se jim nepodařilo získat vedení sociálních demokratů ani oba ministry nestraníky-Jana Masaryka/syna TGM/ a Ludvíka Svobodu/v 70. letech presidenta ČSSR/. V důsledku toho odešlo ze šestadvacetičlenné vlády jen 12 ministrů.
Demisi tedy podala méně než polovina členů vlády/byt o jedinou osobu/ a to bylo pro následující vývoj rozhodující. Gottwald tedy mohl argumentovat faktem, že většina ministrů ve vládě zůstala a proto není třeba ji odvolat, ale za odešlé ministry naopak jmenovat a dosadit nové. Proto prezidenta Beneše požádal aby demisi přijal, s tím že je schopen odstoupivší ministry nahradit jinými členy nekomunistických stran/patrně se jednalo o tajné spolupracovníky komunistů/. Odstoupivší ministři teprve nyní pochopili jakou udělali chybu. Hodně spoléhali na Jana Masaryka, že se k nim nakonec připojí a oni dosáhnou aspoň vytoužené poloviny členů vlády. Ministr zahraničí Jan Masaryk se k nim však nepřipojil a nakonec přijal místo v nové Gottwaldově vládě./Jana Masaryka to stálo za necelé tři týdny za nevyjasněných okolností život/.Poslední nadějí odstoupivších ministrů byl prezident Beneš s tím, že jejich demisi nepřijme. I tato naděje se ukázala jako lichá. Komunisté začali vyvíjet soustředěný tlak , aby dosáhli svého. Na 22. února svolali sjezd závodních rad , který žádal, aby prezident demisi přijal. 24. února se na podporu tohoto požadavku konala v celé zemi hodinová generální stávka. Rozhlas vysílal jen pokyny a stanoviska komunistů. V ulicích se objevily ozbrojené oddíly Lidových milicí. Současně se zakládaly akční výbory Národní fronty, které se staly nástrojem mocenského převratu. Takovému nátlaku už nemohl prezident Beneš odolat. Proto dne 25. února 1948 demisi ministrů přijal a záhy nato jmenoval novou vládu, vlastně jen doplněnou o nové členy, kteří souhlasili s komunistickým programem. Tím tzv. komunistický puč definitivně v Československu zvítězil.
Luboš Hora-Kladno
