– Zdravotně-sociální portál – www.Lidemezilidmi.cz • Každý desátý člověk v České republice žije se zdravotním postižením.

Můj kritický letošní srpen - část 11

9. 9. 2019

Nelehké první dny doma

Pojmenoval jsem svůj seriál sice jako kritický srpen, ale první dny po propuštění doma v paneláku na Kladně jsem prožíval až na samém počátku září. Z Psychiatrické nemocnice v Horních Beřkovicích mě propustili v úterý 3.9. Domů se mi podařilo dostat bez větších problémů. Psychicky jsem se necítil ale zrovna ideálně. Navíc vzpomínky na poněkud drsnou hospitalizaci v beřkovické nemocnici byly stále až příliš živé. Osobně strašně těžko snáším nesvobodu a když jsem někde zavřený je to pro mě hodně těžké a moje psychika jde prudce dolů. Když pak na uzavřeném oddělení říkám lékařům na vizitách, že se cítím dobře, nemluvím pravdu a je to jen proto, abych byl propuštěn co nejdříve. Pokud se mě někdo zeptá, co považuji v pomyslném žebříčku životních hodnot za hodnotu největší, odpovím vždy stejně: ,,Osobní svobodu“. A právě té se na uzavřených odděleních v Horních Beřkovicích tolik nedostává. Alespoň pro mě ne.

Uvědomuji si sice, že tam léčbu mají už tak nastavenou a že někteří pacienti musí být opravdu ,,pod zámkem“ a že se to v těžké atace nemoci týká i mě, ale snáším to strašně těžko. Pravda léčím se též v pobočce kosmonoské nemocnice v Sadské, ale tam je situace o dost rozdílnější. Tam má člověk poměrně slušnou míru svobody, o víkendech dokonce takovou, že pokud nemá zrovna propustku domů může si klidně na celý den zmizet mimo léčebnu a je úplně jedno kam. Jen se musí večer vrátit v pořádku. Taková léčba mi vyhovuje. Ta beřkovická, pokud jsem na uzavřeném oddělení, jedno zda na neklidovém, nebo příjmovém ne.

Ale vrátím se k prvním několika dnům už po propuštění z Beřkovic doma. V úterý jsem se dostal domů krátce po poledni. Naštěstí mamka bydlí ve stejném paneláku i vchodě a tak první co jsem udělal, bylo to že jsem sjel tři patra k ní do bytu. Přivítala mě sice vyloženě vlídně ale přesto mě nepotěšila. Má závažné pohybové problémy s již nefunkční endoprotézou v koleni a během mé beřkovické hospitalizace se objednala na ortopedické vyšetření ohledně reoperace. Přitom jí to primář na kladenské ortopedii již někdy před dvěma lety rozmlouval. Její koleno a voperovaná endoprotéza jsou už v takovém stavu, že se reoperace nemusí podařit. Teď chodí i po bytě jen za pomoci francouzské hole, ale co když pak bude potřebovat invalidní vozík, nebo dopadne ještě hůře. Vždyť letos v květnu jí bylo už 81 let. Raději na budoucnost nemyslet, ale ono to prostě v mém případě nejde. Dalším problémem při mých prvních dnech doma byli sousedé z paneláku. Nikdy jsem s nikým z nich sice neměl žádný konflikt, ale přesto se o mě ustavičně zajímají. Že je mamka informovala o tom, kde jsem těch 10 dnů pobýval o tom nepochybuji. Nakonec mi to sama potvrdila. A tak jsem celé úterní odpoledne i celou středu strávil zavřený doma a ven jsem vůbec nevylezl. Ven, jsem začal vycházet až od čtvrtka, když bylo potřeba nakupovat a v domovní prádelně vyprat. Sousedy jsem v domě i venku začal potkávat. Nebylo to pro mě zrovna příjemné. Když mi ale nikdo nic špatného, nebo nepříjemného neřekl začal jsem si pomalu zvykat a můj stav se tak pomalounku zlepšoval. Od toho čtvrtka 5. září už chodím ven pravidelně. Přece jen cítím postupné zlepšování. Do práce se zatím necítím. Už jsem to i volal šéfovi Jožkovi. Asi jsem udělal chybu, když jsem si neschopenku nechal hned při propuštění z Beřkovic na vlastní žádost ukončit. Nyní vidím, že ještě nejméně týden na adaptaci v normálním životě bez hospitalizace potřebuji.

Luboš Hora-Kladno