Ondra Maňák
Neobvyklý příchod na svět
Všechno začalo již obtížným porodem, Ondra se narodil o dva měsíce dříve. Porod provázely vážné komplikace, byl přidušený, a proto mu také odumřela v mozku část, která ovládá pohybové centrum. Narodil se a lékaři maminku neinformovali o závažnosti situace. Dali ho do inkubátoru, kde ho překysličili, čímž došlo k vadě na sítnici, kterou museli zmrazovat, aby mu zachránili zrak.
Jedna operace střídala druhou
Ondrův přístup k životu je nejen příkladný, ale i obdivuhodný. Denně před ním stojí několik nástrah a nejen to. Od Ondrových šesti let následovala jedna operace druhou. Nejdříve mu byly operovány obě nohy. Cílem operace bylo protažení Achillové šlachy, z holení kosti mu byly brány štěpy a byl podkládán kotník, v tříslech a na zadní straně stehen mu byly protahovány úpony. V průběhu následujících deseti let se musel podrobit třem závažným operacím. Ve dvou případech mu byla znovu operována levá noha v dolní části, kde se nedařilo klenbu nohy upravit. A poslední operaci se Ondra podrobil v roce 2008, kdy mu byla operována čéška na levé noze, aby byla v co nejpřirozenější podobě. Součastně byly operovány palce na nohách.
Škola základ života
„Na školku mám hezké vzpomínky, v té době jsem neřešil situaci, že jsem jiný než ostatní děti. Později, když jsem začal chodit do základní školy, byl jsem zařazen do třídy D, což byla speciální třída určená pro děti, které mají zdravotní obtíže. Mám malinko postižené i ruce a sníženou motoriku. Učitelé si nebyli jisti, jak se vypořádám s učebními osnovami,“ vzpomíná Ondra. Ale ukázalo se, že Ondra je šikovný a byl přeřazen do třídy pro zdravé děti. V první třídě byla ve vyučování přítomna maminka, aby mu například podala věci, pomohla, když bylo třeba. Čas ukázal, že se Ondra naučil být samostatný a maminku ve škole již nepotřeboval. Nyní studuje střední školu a rád by pokračoval ve studiu na vysoké škole. Přemýšlí o právnické fakultě. Bude muset ještě podstoupit přípravný kurz, aby zvládl přijímací zkoušky. Je to z důvodu, že právo, které probírají na střední škole, není pro přijímací řízení dostačující.
Zařazení do kolektivu
Spolužákům trvalo dlouhou chvíli, než si zvykli, že je postižený. Ondra vnímá svět jinak, vidí ho odlišně. Když šel do školy, tak třeba někoho pohladil po vlasech, nemyslel to zle, ale spolužáci to vnímali jako něco divného. Ale po určité době si na jeho chování zvykli. Od páté třídy se stal součástí kolektivu. Patřil mezi spolužáky a byl za to velmi vděčný. „Nebudete tomu věřit, ale stejná situace se opakovala i na střední škole, zprvu se mě spolužáci stranili. Brali mě způsobem, ty jsi jiný než my. Ale od konce druhého ročníku mě začali brát mezi sebe,“ říká Ondra. Holky za ním přijdou a řeknou: „Ondro, pojď mezi nás a povídej nám něco.“ „A to je moc hezké,“ dodává Ondra.
Rodina a přátelé, můj přístav pohody
„Jsem velmi rád, že mám rodinu, která mě více, než velmi obětavě podporuje. Mám své rodiče i mladší sestřičku moc rád,“ říká Ondra. Pro Ondru jsou ale také velmi důležití jeho přátelé. Myslí, že i kdyby byl nejbohatší člověk na světě, bez přátel by nedokázal být šťastný. I když většinu problémů řeší s rodinou, jsou věci, které probírá pouze s přáteli.
Handicap jako součást mého života
Život s handicapem není jednoduchý. Ale Ondra neupadl do sebelítosti a depresí. Naopak, snaží se být užitečný. Pokud by mu někdo navrhl, že mu vymaže celý život a dá mu šanci, začít svůj život znovu a bez postižení, tak by s tím nesouhlasil. Protože všechno, co se stalo, mělo svůj důvod a posunulo ho směrem dopředu, i když to někdy mohlo být bolestivé. Znamená to například, že kdyby měl zdravé nohy, nikdy bych nepoznal svoji cvičitelku, ke které jezdí na koně, nepoznal by svoji nejlepší kamarádku. Nemoc mu přináší i některá pozitiva. Tím, že je víceméně upoutaný doma, neměl šanci sklouznout k drogám, cigaretám nebo alkoholu.
Zázraky života
Každý den je pro Ondru zázrakem. Nemůže říci, že by věřil v Boha. On ví, že něco existuje. Je o tom přesvědčený, cítí to. Nemusíme nazývat tuto vesmírnou sílu právě Bohem. Ale něco, co ovlivnit nemůžeme, zde existuje. Příroda by se o sebe dokázala postarat a dokázala by smazat stopy člověka. Jsme nyní tady a teď a máme všechno, ale stačil by měsíc a bylo by vše jinak. Některé zásahy člověka jsou v rozporu s touto silou a příroda se snaží bránit tomu, co člověk dělá.
Společnost příliš snadno soudí
„Společnost velice si ráda ukazuje prstem, na lidi a činy, které se odlišují. Je jedno, zda jsou to lidé handicapovaní, odlišné národnosti nebo lidé odlišného sexuálního zaměření. Sociální status člověka, je velkým problémem společnosti. Jakmile se člověk nezařadí, je společností odsunut někam na okraj. Vždy je nějaký střed a každé vybočení hodnotí společnost negativně. Ale mnohdy společnost nemá pravdu. Je zvyklá generalizovat a činí to často. Někdy je neskutečně těžké uchovat si svůj názor a postoj. Přál bych si, aby společnost neodsuzovala, to co nezná. Protože největší strach, který má je z neznámého. Proto zkusme více poznávat a méně soudit,“ uzavírá rozhovor Ondra.
Markéta Bednářová
Dětská mozková obrna (DMO) je označení pro soubor poruch vývoje motorických oblastí mozku nebo jejich jiné poškození v raném stádiu vývoje. Důsledkem jsou zejména poruchy hybnosti. DMO není chorobou nakažlivou, ani dědičnou. Rodič si této poruchy všimne teprve tehdy, když je pohybový vývoj dítěte opožděn nebo se začne opožďovat. Velmi často to bývá po zhruba prvním půlroce života. Tato choroba je důsledkem určitého poškození mozku, zejména hypoxii. Může vzniknout během jednoho ze tří následujících období: v těhotenství, při porodu, v prvních měsících života dítěte.
DMO je choroba, která se nedá vyléčit. Dá se však pomocí léčby dosáhnout zlepšení podmínek a životních možností dítěte, což většinou příznivě ovlivňuje kvalitu jeho života. Lékařské pokroky posledních let a hlavně pokroky v léčbě postižených s DMO vedly k tomu, že dnes již mnozí z těch, kteří byli včas a správně léčeni, mohou vést téměř normální život.
