Tamara Tošnerová
Souvisí náměty Vašich fotografií s Vaší profesí?
Samozřejmě. Mé fotografie jsou především o lidech, proto k nim mám z vlastního oboru vztah. Pracuji s lidmi, a proto je fotím. Není to ale jenom o lidech. Já mám desítky fotek z přírody, hlavně z Českého ráje. Protože žijeme blízko Drábských světniček, tak každé ráno, když se probudím, vylezu z postele a jdu fotit. Mými oblíbenými náměty jsou například drobní živočichové nebo hmyz. Podívejte se třeba na tuhle fotku žáby. Tak nádhernou ropuchu jen tak někde nepotkáte! Žije u nás v okapu a my jí říkáme „naše Žofinka“. Nevím, co dělá přes zimu, ale každé léto se tam objeví znovu. Ale focení není mým jediným koníčkem. Stejně vášnivě se věnuji bižuterii a vyrábím z korálků všechno, co mohu nosit na sobě.
Neřekla jste, že také píšete knihy.
Máte asi na mysli moji publikaci „Jak vychutnat seniorská léta“?
Přesně tak. Tady jste nejspíš brala náměty ze své profese?
Určitě, jsou to příběhy seniorské populace z řad mých klientů. Já jsem jim vždycky zadala za „domácí úkol“, aby mi popsali, jak šel jejich život a na základě jejich vyprávění vznikla tahle knížka. Jsou to strašně zajímavé příběhy. Někteří se na stará kolena vzali, jiní rozvedli, další dostali do péče vnoučata a starají se o ně za velmi náročných životních okolností. Takže píši o řadě zajímavých životních příběhů a všechno je doprovázeno mými fotografiemi. Ta kniha vyšla před čtyřmi roky, teď píši pokračování.
Proč jste si vybrala právě tuto specializaci?
Nejspíš tomu chtěla náhoda. Před 15 lety jsem byla na odborné stáži ve Švýcarsku a její součástí byla návštěva kliniky zaměřené na paměť. Jmenovala se přímo „Memoryklinik“. A tak jsem si řekla, že je to poměrně nový prvek, který u nás dosud není zažitý a nebylo by od věci se mu blíže věnovat.
Pak byste mi mohla objasnit, jaký vliv mají psychické potíže na paměť?
Paměť je z hlediska psychiatrie podmíněna náladou. Jestliže jsem v depresi, tak si nic nepamatuji, protože součástí deprese jsou i poruchy paměti. To znamená, že nejdřív musím odstranit tu depresi, a teprve pak si mohu něco pamatovat. Prvořadou snahou psychiatrického pacienta by proto mělo být, aby se nejprve cítil v pohodě, a teprve pak se věnoval tomu, že bude něco umět nebo si pamatovat.
Co se dá dělat pro udržení paměti ve vyšším věku?
Existují různé metody, kvízy a můžete se přihlásit i do speciálních kurzů pro seniory, ale prevence by měla začít už mnohem dříve – přesněji nemělo by se s ní vůbec přestávat po ukončení školy. Každý z nás si v dětství navykl nějakým způsobem se učit, pak to ale po něm nikdo nechtěl, on vypadl z toho algoritmu a všechno učení a pomalu i paměť „šly do háje“. Lépe jsou na tom vysokoškoláci, kteří se učí tak do 30 let, ale pak jsou nuceni se v rámci své profese trvale vzdělávat. To už však už často musejí dělat sami a chce to určité sebezapření.
Dá se tomu nějak napomoci?
Dneska se hovoří o celoživotním studiu, ale mnohdy tomu tak není. Často se to řeší různými kurzy, které však často mají spíše komerční charakter. Existuje také univerzita volného času nebo třetího věku, ale tam se zkoušky buď nemusí dělat, nebo jsou formální. Takže se jedná spíše volnočasové aktivity než o studium. Budoucnost je však v tom, že lidé budou moci kontinuálně studovat až do vyššího věku. Čím déle se člověk vydrží vzdělávat, tím má větší naději na udržení paměti a prožití stáří bez demence.
A co když už se demence přece dostaví?
Tady už nastává problém, protože to je velmi závažné onemocnění, které je třeba včas podchytit. Když někomu začne vypadávat paměť a přestává si pamatovat, začíná to být katastrofa nejenom pro něho samotného, ale i jeho okolí. Stává se závislým na péči jiné osoby. My proto nepracujeme jenom s postiženým klientem, ale i s jeho rodinným příslušníkem, který se o něho stará.
Mají problém s pamětí i příslušníci mladší generace?
Problémy s pamětí se v tomto věku týkají v převážné většině poúrazových stavů, ale takoví pacienti k nám nepřijdou.
Lze tedy říci, že léčíte převážně staré lidi?
A to zase ne. K nám chodí jak staří, tak mladí. Každá generace má své specifické problémy, ale nelze to brát jako pravidlo.
S čím přicházejí nejčastěji za psychiatrem mladí lidé?
To je různé. Často jsou to vztahové problémy nebo různá selhání. Například selhání ve vztazích se obvykle provalí do celého života počínaje studiem až po zhoršení tělesného zdraví. Když člověk přes něco klopýtne, tak má ten pád většinou daleko širší následky.
Setkala jste se s lidmi, kteří se kvůli duševnímu selhání ocitli na ulici?
Ano. V současné době je to problematika dluhů. Nejčastější příčinou sebevražd jsou dnes peníze. Dříve byla nejčastější příčinou sebevražedných pokusů skutečnost: „Utekl mi partner a já jsem se ocitl opuštěný“, ale dneska je tomu jinak. Spíše se řeší problém: „Utekl mi partner nebo partnerka - ale i s mými penězi!“
Takže současnými příčinami psychických problémů bývají obvykle finance?
Často. Setkávám se s lidmi, kteří přicházejí o majetek, a pak se z toho hroutí. Mnohdy to bývá spojeno se ztrátou zaměstnání, za což ten člověk obvykle nemůže. Zbytečné ale je, když lidé v rámci hypotéky přijdou o barák.
Určitě máte i takové případy?
Bohužel a mnohdy mě doslova šokují. Je až nepochopitelné, za jakých podmínek jsou lidé ochotni si půjčit. Tam je obrovským problémem jakási chamtivost, mít něco zadarmo nebo alespoň levně. To je problém hlavně seniorské populace. Jakmile slyší, že někde dostanou zdarma oběd nebo jim někdo známý zazpívá a navíc si odnesou dáreček, tak ztrácejí soudnost, a ti „chrapouni“ toho velice rádi zneužívají. Obvykle pak takový člověk přijde domů se suvenýrem v podobě čtyř tužek a úpisem na koupi vany za třicet tisíc.
Přitom informace o těchto rizicích jdou horem dolem z tisku, spotřebitelé o nich hovoří, takže kdo chce, se o tom dozví, a přesto nakonec zvítězí ta chamtivost. To bych řekla, že je hrozně nebezpečné!
Řešíte i sebevraždy seniorů?
Ano, ale tam to bývá nejčastěji problematika samoty nebo ztráty důstojnosti. To, že senior nechce být závislý na péči další osoby a raději volí tento způsob, se občas stává. Setkala jsem se s takovým krokem, i když byl dost výjimečný. Paní, která byla naprosto úžasná, se rozhodla, že za okolností, kdy nebude samostatná a stane se závislou na cizí péči, nemá cenu žít a zvolila tuto cestu. To je o důstojnosti člověka. Prostě si řekla, „takhle si to nepřeji, a pokud to nebude podle mých představ… mé důstojnosti, tak nechci!“
Dalo by se takové rozhodnutí zvrátit?
Velice těžko! Zkuste někoho přesvědčit, že by to mohl vidět jinak a žít také jinak, když to nejde. Tady je řešením udělat vše pro to, aby člověk mohl žít v důstojných podmínkách a svobodně podle svých představ.
Jak se díváte na reformu psychiatrické péče v ČR?
To je výrazný přínos, na který už čekáme. Takhle vypadá svět! Denní stacionáře, chráněná místa, chráněná pracoviště… tímto způsobem je v podstatě řešena psychiatrická péče ve všech vyspělých zemích.
Máte s ní osobní zkušenosti?
Navštívila jsem řadu evropských zemí a všude ta deinstitucionalizace probíhá jinak. Před deseti lety jsem byla v Rakousku, kde se rozpustila léčebna a zůstaly po ní v podstatě opuštěné pavilony. To v Maďarsku byli podnikavější, a pronajali ty budovy komerčním subjektům mimo zdravotnictví. Takže ty cesty jsou různé, ale je jasné, že doba zamřížovaných budov s léčebným režimem končí. Tudy cesta nevede. Je nejvyšší čas přejít k denním centrům!
Myslíte, že tyto změny stejně nadšeně přijme i laická veřejnost?
Tady bude potřeba určité propagace a podpory masmédií. Když to nepůjde ruku v ruce s propagací, nebude se o tom psát, a hlavně z hlediska seniorů to nebude v televizi, tak to pro ně neexistuje. To znamená vtipné šoty, rozhlasové relace, novinové články, dny otevřených dveří aj., aby se to trochu rozhýbalo.
Veřejnost se ovšem obává, že se dostanou na svobodu i nebezpeční jedinci?
Takové případy se stávaly už dříve a jednalo se většinou o pacienty, kteří byli dlouhou dobu umístěni v psychiatrických léčebnách pod dozorem 24 hodin denně. Pak je propustili a nikdo je prakticky nehlídal, jestli berou léky a pravidelně docházejí k lékaři. Tohle by se v denních centrech stát nemělo.
A co žhář z Frenštátu pod Radhoštěm, který povraždil své sousedy včetně dětí?
To ale nebyl psychicky nemocný člověk, ale psychopat s těžkou poruchou osobnosti, a ta se neřeší na půdě psychiatrie.
Takže negativní vztah veřejnosti k psychicky postiženým bývá často zaviněn špatnou informovaností?
Přesně tak. Psychické postižení je nemoc, a ta je charakterizovaná tím, že je nějakým způsobem ovlivnitelná a léčitelná, ale tohle je podivínství – čili určitý stav, a ten je neovlivnitelný. A to nemusí jít vždy jenom o agresory. Existují například „sběrači“, kteří shromažďují odpadky, skladují je v bytě a je velice těžké s tím něco udělat. Zkrátka, podivínství se pomocí medicíny zatím léčit nedá. Pokud s tím dotyčný nebude chtít sám nic udělat, tak ho nikdo nezmění.
Změnit se však budou muset lidé, kteří odejdou z léčeben?
To určitě nebude lehké, tady asi často narazíme na problém resocializace. K návratu do běžného života mnohým postiženým dnes chybí motivace. Oni si navykli na určitý životní styl a nechtějí se už vrátit k běžnému modelu. Řada lidí přišla během nařízené léčby o partnerské vztahy i o majetek a v podstatě se nemají kam vrátit. A to je velký sociální problém.
Mnozí však mají svoji rodinu, chtějí začít nový život, ale neseženou práci, a tím se jejich snaha zhroutí?
To je, bohužel, oříšek, který se nám nedaří rozlousknout. Ke mně velice často chodí klienti, kteří říkají: „Nabízejí mně výpočetní techniku, ale s tou se stejně neuplatním“.
Jak tento problém řeší ve světě?
Mně se velice líbil model používaný v Německu, který je určen úplně všem nezaměstnaným. To není vyhledávání nebo doporučení nějaké adresy, ale zcela opačný postup. Například v Passau, nedaleko našich hranic, jsem viděla, jak s každým nezaměstnaným člověkem chodí pracovník úřadu práce po různých pracovištích a zjišťují, jaké tam jsou pro něho možnosti zaměstnání a podle toho se pak přizpůsobí rekvalifikace. To je naprosto úžasné, protože ta rekvalifikace musí být šitá na míru. To znamená, že každý, kde projde rekvalifikací, může nastoupit do práce a bude tam užitečný.
A tohle všechno dělají pro zdravotně postižené?
Nejenom pro ně, oni takhle podporují všechny nezaměstnané bez rozdílu. Nevím ale, zda je to tak v celém Německu nebo jenom v tomto městě. V každém případě je to ideální model, který by stál za následování.
Děkuji za rozhovor!
Fotografie doktorky Tamary Tošnerové
