V domě mých rodičů, kde jsem trávila víkend (mění ho vždy o víkendu, protože jinak by půlka lidí přišla moc pozdě nebo moc brzy do práce) máme hodiny čtvery, když nepočítám mobilní telefony. Na půlce hodin, když jsem ráno vstala, šel nový čas a na polovině šel čas starý. V jedné místnosti máme zároveň dvoje hodiny a ty ukazovaly různý čas. Snažila jsem se zamyšleně přijít na to, jakým směrem se vlastně čas změnil, ale bohužel jsem vycházela ze špatných hodin. Tím pádem jsem usoudila, že by sice mělo být půl deváté, ale je teprve půl osmé, zatímco bylo půl osmé a mělo být půl deváté. Ze svého mylného zjištění jsem se chvíli radovala, jelikož jsem myslela, že jsem získala hodinu k dobru, zatímco jsem se pouze vrátila ke starému času a domnívala se, že je to čas nový. Radovala jsem se asi tak celé dopoledne, než jsem od rodičů zjistila, kolik je opravdu hodin. Řešili jsme v tu chvíli, v kolik hodin jsme já s bratrem krmili malého Vojtíška, který má správně jíst jednou za tři hodiny. Pamatovali jsme si, že to bylo po půl deváté a tak jsme naplánovali další krmení na půl dvanácté. Když nastala půl dvanáctá, máma začala uvažovat, podle jakých hodin jsme ho vlastně krmili. Ukázalo se, že se řídíme podvojným časem a doteď mi není jasné, jestli ho nakonec máma nakrmila o hodinu dřív nebo o hodinu později. Každopádně tou dobou už dost řval, což je empirický důkaz živě svědčící pro první možnost.
Organizátoři změny času, jakkoli ohleduplně myslí na to, aby změnili čas, když lidé nejsou v práci, zapomínají, že spousta lidí chodí do práce i o víkendu. Jedna má kamarádka kvůli tomu v práci zažila dost intenzivní chvilku. Pracuje v denním stacionáři s lidmi s duševním onemocněním a součástí denního programu je vaření, které má na starosti vždy jeden klient. Ten den měl jako obvykle přijít ve dvanáct, ale tou dobou byl v klidu doma, domnívaje se, že je jedenáct. Mezitím už mou kamarádku dost trápila jiná klientka zuřivým záchvatem, že má hlad a dožadováním se jeho příchodu. Nakonec dorazil v jednu a oběd se uskutečnil, zanechal za sebou ale několik traumat.
Kromě praktických důsledků, které v mém životě letos vyvolala změna času, z něj plynou i důsledky filosofické, které mou duši netrápí o nic méně. Zjistí nakonec každý, že se čas změnil? A jak dlouho to v extrémních případech může trvat? Jaký je rekord nevědomosti o změně času? Hodiny, dny nebo i měsíce, roky...? A je vlastně dobré vědět, že se čas změnil? Nemají to nakonec nejlepší blázni, kteří sotva vědí, jaký je měsíc nebo rok a rozdíl v jedné hodině je tudíž pro ně nicotný?
Kateřina Málková
