Kamufláž

Otevřel ústa, že jí zkusí oponovat. „Mlč! Neštvi mě! Nebo budu sprostá!“ Protáhla se na svém invalidním vozíku a pokračovala: „Ty si myslíš, že já nevím, nebo snad ani netuším, že ty a Mirka…? A že to, že sem chodíš jenom proto, abys pomáhal chudákovi na vozíku, je jenom obyčejná kamufláž?“ Vítek ani nedutal. Hlavou se mu honilo milion myšlenek – co teď? Jak se má zachovat? Co má, nebo co nemá říct? Trvat i dál na svém a hrát tu hru tvrdošíjně dál? Má sklopit uši a vyjít s pravdou ven? Nevěděl, co by bylo lepší. Potřeboval by se poradit s Mirkou, jde přece o ni, o její pověst… Vstal teda a vykročil směrem ke kuchyni. „Stůj!“ Zařvala Danka. „Sedni! Buď konečně aspoň jednou chlap a řekni mi pravdu!“ Zarazil se. Pak uznal, že to celé nemá smysl. Otočil se teda, sedl si do křesla, zahleděl se do země a zakoktal: „Tak jo. Promiň. Já…já…,“ hledal slova. Nevěděl co říct a jak, aby neranil už i tak životem těžce zkoušenou mladou ženu, která se ze dne na den ocitla na invalidním vozíku, navzdory svým snům, plánům, představám. „Myslel jsem, že to půjde i dál - ty a já. Chtěl jsem. Fakt jsem chtěl.“ Polkl a tiše dodal: „A pak se objevila Mirka…“ V duchu si oddechl, bylo to venku. Vzduch v místnosti se vyčistil. Jenom na chvíli zavládlo trapné ticho.