Vize a hlasy
Halucinace však nezažívají jen duševně nemocní lidé. „V Holandsku, kde se lidé méně obávají svěřovat se svými zážitky, proběhla v osmdesátých letech minulého století výzkumná studie, kterou vedl profesor Marius Romme. Podle této studie někdy v životě slyšelo, nebo slyší hlasy asi dvacet procent lidí. Ale zdaleka to neznamená, že těchto dvacet procent by si zasloužilo nějakou terapii. To vůbec ne. Dispozici ke schizofrenii mělo jen malé procento z nich. Nelze tedy tvrdit, že každý, kdo někdy slyšel něco, co neexistuje, trpí psychózou,“ říká psychiatr Martin Jarolímek. Profesor Romme dokonce založil hnutí Hearing Voices, sdružující lidi, kteří slyší hlasy. Rozšířilo se z Holandska do mnoha dalších zemí a první kořínky zapustilo nedávno i u nás v Brně.
V bibli by se našla spousta příkladů vizuálních a sluchových halucinací. Měli je i mnozí světci ve formě vizí nebo hlasů, jako například Johanka z Arku, která jasně slyšela hlasy, které jí říkaly, že se má osvobodit Francii. Také mystický život sv. Terezie z Avily ovládaly hlasy. Jak píše Evelyn Underhillová, autorka dnes již klasického díla Mystika, hlasy radily sv. Terezii v malých věcech stejně jako ve velkých. „Málokdy jim odporovala, i když se pokaždé zdálo, že jednání, které vyžadují, je vrcholem bláznovství. A přestože ji často vehnaly do strádání a obtíží, nikdy neměla důvod litovat, že se spolehla na to, co pokládala za přímé Boží nařízení a co zjevně vycházelo ze života většího, než byl její,“ uvádí Evelyn Underhillová. Velcí mystici však podle ní přísně rozlišovali mezi tím, co podle nich pocházelo od Boha a mezi projevy jejich vlastní zjitřené fantazie, půsty a vnitřním zápasem otřesené psychiky. Dodává, že racionalisté by prý nejraději všechna vidění a hlasy naházeli do jednoho pytle jako případy nezdravé mozkové činnosti a svatými z římského kalendáře zaplnili nemocniční pokoje v ústavu pro choromyslné. Ignorují kulturní a náboženský význam postav jako byl Pavel z Tarsu nebo Terezie z Avily, zatímco jejich fundamentalističtí odpůrci naopak požadují, abychom věřili, že „sv. Antonín z Padovy skutečně držel Jezulátko v rukou a že Duch svatý opravdu řekl blahoslavené Anděle z Foligna, že ji miluje víc než kteroukoli jinou ženu ve Spoletském údolí.“ Takový přístup „ze snů dělá zázraky a symbolická vidění géniů strhává na úroveň zbožných halucinací,“ píše Evelyn Underhillová.
K fenoménu hlasů existují podle Martina Jarolímka různé přístupy. Klasický medicínský přístup se je snaží zlikvidovat pomocí léků – neuroleptik. Jan Benda, autor knihy Mystika a schizofrenie, vnímá naopak hlasy jako něco tvořivého, pozitivního, co může přispívat ke spirituálnímu rozvoji člověka. „Hodně mi to připomíná směr, který u nás propaguje kolega Michal Vančura. Společně se Stanislave Grofem, který koncem šedesátých let emigroval z Československa do Ameriky, razí termín psycho-spirituální krize. Říkají, že když se objeví nějaké parapsychologické zážitky, je třeba je respektovat, naslouchat jim a rozvíjet je, protože mohou člověka posunout k nějakému, jak to nazývají, vyššímu zdraví,“ říká Martin Jarolímek.
Nemoc šamanů
Schizofrenní psychóza má podle zmíněných odborníků blízko k psycho-spirituální krizi, kterou může prožít i duševně zdravý člověk. Změněné stavy vědomí, které lze navodit i záměrně požitím určitých drog, například LSD, nebo technikami holotropního dýchání, mají zas blízko k zasvěcující krizi šamanů, k tzv. šamanské nemoci. „Termínu šaman používají antropologové k označení léčitele (léčitelky) či kouzelníka-lékaře, který si pravidelně navozuje mimořádné stavy vědomí, aby mohl léčit, získat informace mimosmyslovými prostředky či řídit rituály, jejichž cílem je působit na počasí a lovnou zvěř,“ uvádějí v knize Krize duchovního vývoje Kristina a Stanislav Groffovi. Dodávají, že dramatickou epizodou změněného stavu vědomí považuje tradiční západní psychiatrie většinou za projev vážné duševní choroby.
„Tento stav zahrnuje vizionářské prožitky sestupu do podsvětí, útoky démonů, nelidské mučení a zkoušky, po nichž obvykle následuje zážitek smrti, znovuzrození a vstup do nebeských sfér. Během této doby může budoucí šaman zakoušet širokou škálu extrémních emocí a chovat se velmi nezvykle. Z hlediska západních lékařských kritérií odpovídají tyto symptomy těžké duševní poruše. Je-li však tato krize úspěšně překonána a zakončena, vyústí v uzdravení dotyčného, zlepšení jeho sociální aktivity a rozvinutí šamanských schopností. Takový jednotlivec je potom přijat kmenem jako mimořádně důležitý a užitečný člen společenské skupiny,“ píší Kristina a Stanislav Groffovi.
Mimořádné zážitky však samy o sobě ke kvalifikaci šamana nestačí. „Být šamanem totiž vyžaduje úspěšné završení celého procesu a úplný návrat do každodenního života. Šamanské kultury jasně rozlišují mezi skutečnými šamany a nemocnými či šílenými jedinci,“ dodávají Groffovi. Obdobná zákonitost platí podle Evelyn Underhillové i pro křesťanské mystiky. „…když svůj vnitřní život nově uspořádali na transcendentních stupních a sjednotili se se svým zdrojem nejen v dočasných extázích, ale v trvalém stavu duše, byli poháněni, aby svou samotu opustili – aby nějakým způsobem obnovili svůj kontakt se světem, aby se stali médiem, jímž tento absolutní Život proudí k ostatním lidem.“
Kristina a Stanislav Groffovi o schopnostech šamana
„Po překonání iniciační krize je šaman cílevědomě schopen vstupovat do mimořádných stavů vědomí a zároveň tyto stavy vlastní vůlí zastavit. Praktikuje to zcela pravidelně při léčení, získání hlubšího vhledu do reality či načerpání umělecké inspirace. Podobně jako vlastní šamanská krize vyznačují se i tyto stavy řadou symptomů, jež považuje západní psychiatrie obvykle za patologické. Navíc disponují mnozí šamani takovými prostředky a schopnostmi, že dokáží podobné stavy navodit i u svých klientů, a dosáhnout tak pronikavého uzdravení a vyléčení emočních a psychosomatických poruch.“
