Když včera v kruhu skupiny pacientů zaznělo slovo „deinstitucionalizace“ a lidem, kteří ho slyšeli poprvé, byl vysvětlen jeho význam, strhla se prudká dvouhodinová diskuse na téma vyhoštění pacientů z psychiatrických léčeben. Ačkoli Bohnice nemají valnou úroveň, pro všechny pacienty je představa možnosti hospitalizace tam lepší, než v atace zůstat doma. Kdyby snad rodiče byli doktoři, anebo alespoň nemoc znali a byli se svým rodinným příslušníkem dvacet čtyři hodin denně, jak je tomu v nemocnicích, pacient by ataku strávenou v rodinném prostředí unesl. Ale jak by pak vypadali ti rodiče? Nedošlo by taktéž k zešílení rodičů? Tak nějak si náš strach představuje „deinstitucionalizaci“. Jak to bude skutečně? Jak budou vypadat slibovaná komunitní centra? Bude dostatek lůžek? Toho se zároveň za své pacienty děsí i psychiatři. Vidím velkou neefektivitu plánu zavřít velké léčebny a rozsít komunitní centra někde po kraji. Proč nepoužít bohnické pavilony jako budovy pro jednotlivá komunitní centra? Tím pádem by mohly zůstat zachovány centralizované služby pro pacienty – snadný rozvoz jídla anebo centrální terapie a další dílny v areálu. Osobně jsem byla hospitalizovaná v menším centru – bývalém PCP – a chyběla mi tato úžasná bohnická infrastruktura. Měli jsme možnost pouze arteterapie a muzikoterapie, případně ne moc oblíbené pracovní terapie. Nicméně tam všechno ostatní bylo lepší, tak jsem nedostatek kulturního vyžití nějak strávila. Například tam byly pokoje pouze po čtyřech, sestry nás nehonily po chodbě s injekcí, vše bylo jaksi důstojnější a kromě toho tam navíc byla psychoedukace – vzdělávání pacientů ve znalosti svých nemocí a jak je zvládat. Také jsme absolvovali paměťové tréninky. Tak se ptám, proč neudělat ze všech pavilonů taková další PCPčka a zároveň nezachovat infrastrukturu? Pacient jako já by byl plně spokojen. Ono by zatím stačilo, kdyby v Bohnicích padl starý režim s diktaturou zdravotních sester s ochrankou vždy po ruce, aby potlačila svobodný názor pacienta injekcí, protože přece jen sestra nikdy nemá takovou sílu. A také by bylo potřeba odstranit to černé srdce Bohnic, nechvalně známý „neklid“ čili pavilon 27, dříve pavilon 5. (Neklidový pavilon je potřeba stále přesouvat z jakýchsi magických důvodů.) Oproti „neklidu“, jak se říká mezi pacienty, jsou ostatní pavilony „procházka růžovou zahradou“. Lidé tam leží svázaní, osobní věci jsou jim zabaveny a jsou převlečeni do potupných andělíčků, asi aby je chránili před posedlostí ďáblem. Naštěstí s neklidem nemám svou zkušenost, protože jinak by v mých očích Bohnice ani park nezachránil. Bohnicím je třeba vrátit dávný metál nejmodernější nemocnice z počátků minulého století. Je potřeba je reformovat a zútulnit nejen navenek. Zatím to tam vypadá jako v Máchově Máji – na tváři lehký smích, hluboký v srdci žal.
