Prevence úzkosti – skromný návrh
inspirováno Jonathanem Swiftem
Jestliže lze pochybovat o nakažlivosti schizofrenie, o nakažlivosti úzkosti rozhodně pochybovat nelze. Měli bychom proto hledat vhodná opatření, jak zamezit nákaze. Často se doporučuje čerpat inspiraci z historie, a proto navrhuji zařídit se podle zkušeností s ošetřováním lidí s leprou a aplikovat stejnou metodu i na lidi s úzkostí.
Pravidlem alfa omega zacházení s lidmi s úzkostí by se měla stát jejich výhradní izolace. Měli by být umístěni na, pokud možno, pustý ostrov a pokud možno sami. Je samozřejmé, že by je nikdo neměl navštěvovat pro hrozbu nákazy. Umístění úzkostných jedinců s jinými úzkostnými jedinci by se také neosvědčilo. U tohoto druhu onemocnění totiž platí, že na něj nevzniká imunita, tj. to, že je člověk již nakažen, neznamená, že se znovu nenakazí. Nutnost těchto leprosárií tudíž nevylučuje ani fakt, že nakažena je v současnosti pravděpodobně celá populace, vyjma jedinců nesprávně nazývaných psychopaty. Naopak potvrzuje to jejich nezbytnost.
Z těchto poznatků vyplývá, že je třeba izolovat každého jedince, pokud se u něj neprokáže psychopatie, což by ho opravňovalo k volnému pohybu – není totiž nakažlivý ani nakazitelný. Nelze nicméně zaručit, že by se touto metodou úzkost nemnožila v jedincích samotných, zvlášť když by se po kraji volně potloukali psychopati a lidé s úzkostí by nesměli opustit vyhrazený prostor.
Jakkoli to tedy zprvu vypadalo nadějně, zdá se, že zatím nedisponujeme účinnou globální prevencí nákazy a je tedy třeba se smířit s dopady této epidemie. Můžeme jen doufat, že vědci jednou přijdou s řešením (například mutace genů) které způsobí, že tato nemoc alespoň bude smrtelná a postižení nebudou vystaveni hrůze opětovného nakažování, což vždy vede ke gradaci příznaků.
