Neúnavný sportovec

Fotbal hrál aktivně do pětasedmdesáti. Osmasedmdesátiletý Jan Abrham z Kladna- Švermova odehrál na fotbalovém hřišti neuvěřitelných a patrně i nepřekonatelných 65 sezon. Začínal v mládežnickém věku a hrál v oficiálních soutěžích mužů do pětasedmdesáti let.V té době nastupoval proti hráčům o více než dvě generace mladším a byl nejstarším hrajícím fotbalistou v celé České republice. Aktivní hráčskou kariéru skončil, ale v současné době pracuje jako trenér přípravky Libušína a zároveň i jako funkcionář ve fotbalových organizacích.

Budoucí psycholog pracuje v Peer klubu

Třiadvacetiletý Martin Mikula pochází ze severočeského Litvínova. V současné době se však více pohybuje v Praze, kde bydlí v pronájmu a studuje již ve 3. ročníku psychologii na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy. Současně je od letošního března na částečný pracovní úvazek zaměstnán jako peer-mentor v Peer klubu Psychiatrické nemocnice Praha – Bohnice. Je to můj spolupracovník, a tak jsem ho požádal o krátký rozhovor.

Od poloviny roku 2019 funguje v přízemí pavilonu 19 v areálu Psychiatrické nemocnice Bohnice volnočasový klub pro pacienty. Jeho otevření umožnila spolku Dobré místo podpora Ministerstva zdravotnictví.

Vystudovala i s psychickými problémy

Vystudovat úspěšně vysokou školu se závažným psychickým onemocněním není jistě jednoduché. Jednou absolventek je i moje současná kolegyně šestatřicetiletá Marta Gemperlová z Prahy. V dětském věku sice psychické problémy neměla, avšak přesto ji toto období do budoucna poznamenalo. „Když mi byly tři roky, odešel od nás otec, se kterým jsem od té doby byla zcela bez jakéhokoli kontaktu. Mužský element potom v neúplné rodině určitě chyběl,“ vzpomíná Marta. Vystudovala oděvní průmyslovku v pražských Holešovicích. „Ve čtvrtém ročníku na průmyslovce se u mě začaly projevovat psychické problémy neurotického typu. Jednalo se především o stavy nadměrné únavy, a navíc mi dělala problémy špatná komunikace s lidmi,“ říká Marta. Ještě stačila úspěšně odmaturovat a poté začala studovat na Technické Univerzitě v Liberci.

V první polovině října jsem pořádal celkově pátý výlet po turistických a historických zajímavostech České republiky. Tentokrát na zříceniny středověkých hradů Zlenice a Stará Dubá. Pro nepříznivé a deštivé počasí předcházejících dnů byla účast slabá. Ze zaměstnanců spolku Dobré místo jsme vyrazili pouze dva, já a Honza Havlíček, který je velkým nadšencem pro turistiku. Naštěstí cestou vlakem z Prahy přistoupil Honzův kamarád, rovněž velký milovník turistiky i historických památek. Ten byl pak pro výlet velkým přínosem, protože trvale bydlí právě v posázavské oblasti a „svůj“ region má dokonale prochozený křížem krážem.Díky němu jsme náš původní plán rozšířili ještě o někdejší slovanské hradiště Lštění.

Přes zdravotní handicap žije plným životem

Osmadvacetiletý Ilja Feofanov pochází z ruského Volgogradu. Ve svých 13 letech ale přesídlil natrvalo do České republiky, a to přímo do hlavního města. „Do Prahy jsme se z Ruska přestěhovali společně s matkou k jejímu příteli, který tehdy již v Česku žil.“ vzpomíná Ilja na zásadní změnu ve svém životě. Krátce po přestěhování se mu navíc narodil bratříček. V Praze chodil Ilja nejprve do ruské školy, kde se učil základům češtiny. Osmý a devátý ročník dokončil v 16 letech již na české škole.

O práci této pražské organizace jsem si povídala se sociální pracovnicí Ladou Hajdíkovou.

Proč vaše organizace vznikla a jak dlouho už v Praze působíte?

Jako doma vznikla v roce 2012. Zakladatelky vnímaly, že se v České republice sociální služby pro lidi bez domova tolik nezaměřují na genderové aspekty bezdomovectví (ženské bezdomovectví se liší od mužského), a že neziskové organizace věnující se genderovým tématům zase nezaměřují svoji pozornost na téma chudoby žen u nás v souvislosti s bezdomovectvím.

Žije sportem, především fotbalem

Čtyřiatřicetiletý Michal Novák pochází sice z Příbrami, ale již celých 14 let bydlí v Praze. Už v dětském věku trpěl poměrně silnými úzkostmi, ale v tomto období se nikdy neléčil na psychiatrii, a to ani ambulantně. Až ve 22 letech musel poprvé své problémy začít řešit. Začal s ambulantní léčbou ovšem ne u psychiatra, ale u psychologa. Pravidelně docházel na individuální psychoterapii a tento způsob léčby u něj trvá vlastně až do současnosti. Později musel být hospitalizován v Psychiatrické nemocnici v Praze-Bohnicích. „Je to moje jediná hospitalizace v psychiatrickém zařízení za celý život. V Bohnicích jsem tenkrát strávil asi půl roku,“ vzpomíná sympatický mladý muž. Diagnóza už ale byla horší. Jednalo se totiž o ataku schizofrenie. Proto mu byl už tenkrát přiznán invalidní důchod, byť jen I. stupně.

Stále aktivní i po osmdesátce

Rodilý Kladeňák Josef Vimmer již překročil věk 80 let. Je bývalým vynikajícím sportovcem a později i sportovním trenérem. Již v dorosteneckém věku získal dva tituly mistra republiky s týmem kladenských fotbalistů a jeden s hokejisty. Když přecházel z dorostu mezi dospělé, rozhodl se pro hokejovou kariéru. Za Kladno nastřílel neuvěřitelných 659 branek. Po ukončení aktivní hráčské činnosti pracoval jako trenér, nejen u týmu Poldi SONP Kladno, ale i u dorostenecké a juniorské hokejové reprezentace tehdejšího Československa. Reprezentační tým do 18 let přivedl k titulu Mistrů Evropy a s týmem do 20 let vybojoval hned tři bronzové medaile na Mistrovství světa. Později trénoval i v zahraničí.